Ty po mně kamenem, já po tobě cihlou!!!

7. kpt-VvS: V Morii

25. prosince 2008 v 20:31 | Leanne |  Vítejte ve Středozemi
Další kapitola a nebijte mě za ni

Stáli jsme uprostřed Trpasluje a kolem nás se kupily ty odporné nazelenalé smradlavé bečky. Zkrátka skřeti (a podobnost s mým bratrem po pondělní oslavě je čistě náhodná). Lucian mávala svou krví potřísněnou katanou okolo sebe a cenila tesáky, já v jedné ruce meč a v druhé pistoli jakožto nedospělý vlkodlak neschopný úplné přeměny aspoň syčela a nadávala. Froda jsme šoupli mezi sebe a tak stál v jakémsi ochranném kruhu, ostatní seskupení kolem něj. Fajn. Normálně si beznadějné situace užívám, ale tohle bylo moc...
Ale asi bych vám měla říct, co se dělo předtím, ne? Takže:
Ráno jsme vstali mimořádně v deset. Gandalf brblal, že ho bolí hlava, ale to většinu lidí. Nutno podotknouti, že Legolas dělal čest svému jménu a měl lehce nazelenalý odstín. Tak po chvilce balení a čajů na dočasné rozehnání kocoviny (a "ranních nevolností") jsme se vydali na pochod.
Co se dělo u brány Morie, si snad každý z vás pamatuje. Došli jsme tam až po setmění, protože každou chvíli někdo zahazoval batoh a zdrhal do křoví, odkud se pak linuly nelibé zvuky. Náš milý Santa šedý byl sprostý jak Lucian a dlaždič dohromady a hobiti vzbudili Krakena. A my ostatní ho museli zahánět. Vlastně...on zahnal nás. A to i přes fakt že jsme já a má upíří přítelkyně přestali brát ostatním jejich hračky a přivolaly si vlastní. Jejich nezvyklý vzhled je sice dělal nedůvěryhodnými, ale potom, co usekly pár chapadel, to až tak nevadilo. Stejně jsme ale nakonec skončili tam, odkud jsme předtím vycouvali-v Morii. Nepřála bych vám tam být. Víte-ono několik stovek rozkládajících se mrtvol v uzavřeném, téměř nevětraném prostoru udělá svoje. Když jsme tam vlezli poprvé, myslela jsem, že se pozvracím. Když jsem tam vlezla podruhé, myslela jsem, že přerazím hobity. Ale nedalo se nic dělat. Museli jsme dál podzemím.
Základní pravidlo pro cestu Morií-nedívejte se dolů. Já to zkusila a myslela jsem, že mě odtamtud budou muset nést. Bylo to horší, než se kouknout z velkého kola v Prátru. Kilometry prázdna. Ovšem ta představa, KDO by mě asi nesl, mě vzpamatovala a pokračovala jsem po svých.
Po dni cesty jsme u jedné křižovatky dali vynucenou pauzu. Gandalf zapomněl cestu. Zatímco napínal mozkové závity, já s Lucian jsme se snažily o lokalizaci nahromaděné energie, která měla posloužit k vytvoření portálu domů. Po chvíli snažení... "Myslím, že to bude někde tam," kývla Lucian k jednomu z tunelů. Současně Gandalf radostně vykřikl "Tamtudy!" a ukázal na náš tunel. OK. Stejně asi budeme k načerpání energie potřebovat třetího. Takže jsme si posbírali věci a vydali se dál.
Došli jsme do Trpasluje. Páni. Trpaslíci (a Gimli hlavně) možná smrdí, ale architekturu mají úžasnou.Na kochání jsme ale měli jen pár minut čas, protože pak si výše jmenovaný všiml náhrobku v jedné komnatě. Vběhl do ní a když jsme dorazili my ostatní brečel jak malé děcko. Vážně nechci být nějak hnusná (za což ovšem můžou rodiče), ale vzhledem k tomu, co jsme viděli u brány-nevím, co čekal. Aspoň měl dotyčný řádný hrob-narozdíl od padlích.
Gandalf sebral jedné mrtvole knihu a začal z ní číst. "Už dobyli můstek a druhý sál..." Zívla jsem. Literární večery nesnáším. Někteří na tom byli podobně. Lucian protočila oči a opřela se o stěnu. Pipin pro Šmajdu fungující jako věšák zamířil ke studni. Pipin a studna? Moment, nebylo to náhodou...Bylo. Pipin sáhl na šíp v těle trpaslíka, tomu spadla hlava, pak šel zbytek a na závěr to vzalo šipkou do studně vědro. Řacha jako petardy na Silvestra. Gandalf vztekle zaklapl knihu a s výrazem šílence se přiblížil k hobitovi. Ten pohledem volal o pomoc, ale Artemis mu jen nastrouhala mrkvičku. "Hlupáku bralovská, příště se tam hoď sám a bude o pitomce míň." Nemohu než souhlasit. I když asi o několik idiotů míň, protože po setkání s některými jedinci začínám věřit, že blbost je dědičná.
Ozvaly se bubny. Ne, nezačala diskotéka. Ne, koncert metalový skupiny taky ne. Byl to skřetí budíček. Tasili jsme meče. Boromir se vrhl k bráně a málem mu někdo vylepšil vizáž o dva šípy. Zavřel tím, co zbylo z vrat. "Jeskynní obr," poznamenal k Aragornovi snažícímu se bránu něčím zpevnit. Nakonec jsem se rozhodla pro jiný zbraně. Zandala jsem katanu a odjistila pistole. Stoupla jsem si po boku Legolase a Aragorna a namířila na bránu. První rány do dřeva. Začala jsem střílet. Ozvaly se bolestivé výkřiky. Malými otvory se na nás skrz vrata šklebily ty bestie. Brzo do nich ale schytali zásah šípem, takže se radši přesunuli trochu stranou...
Najednou obrovská pecka, brána se rozletěla a skřeti vrazili dovnitř. Vystřílela jsem zásobník u jedné pistole, zahodila ji a tasila meč. S výkřikem se k nám připojili ostatní a my začali sekat do té smradlavé hordy nepřátel. Stříkala krev, lítaly hlavy a končetiny. Střídavě jsem mávala mečem a střílela. Povedlo se nám o dost snížit počet skřetů v jeskyni, když dovnitř vtrhla jakási šedá obří smradlavost. Poulila na nás tupá očiska a oháněla se pěstmi velikými jako sudy. Já s Lucian jsme se na něj vrhly naráz. Ale zpozoroval nás a já měla tu čest se proletět vzduchem. Žuchla jsem na zem s vyraženým dechem. V boji dost nepraktická věc. "Do háje," zanadávala upírka a sekala po něm svým jeden a půl ručním japonským miláčkem. Ale netrvalo dlouho a válela se vedle mě. Obluda mezitím zaregistrovala Froda. Odpráskla jsem jednu skřetí obludu, pomohla Artemis na nohy a pak se vydala za obrem. To už tam ale dorazil Aragorn. Ovšem po minutě byl odražen a dopadl v bezvědomí. Obr popadl kopí válející se na zemi a přišpendlil jím hobita ke stěně. To konečně vybičovalo ostatní a po chvíli zápolení ho Legolas zabil.
Jak všichni víme, Frodo nebyl mrtvý, jenom zkoušel na divadlo. V jeskyni už nikdo krom nás živý nezůstal. Mrkla jsem na Lucian. "Myslíš, že je nějaká pravděpodobnost, že bychom zvládly načerpat tu energii? Na portál teďka kašlu, nechat je tu teď by byl hnus, ale Gandalf bude potřebovat hůl." Pokrčila rameny. "Záleží tom, jak rychle poběžíme. Mělo by to být někde napravo." Ostatní, kterým nikdo nevysvětlil pojem soukromý rozhovor kývli a vyrazili jsme pryč.
Uběhli jsme asi sto metrů a obklopili nás skřeti. Blé. Řvali, řinčeli zbraněmi, a jak bylo řečeno na začátku, Lucian jim ty ksichty házela nazpátek. "Nějaký nápad?" ozal se vystrašeně Smíšek. Boromir zavrtěl hlavou. Pak se ozval hromový řev a na jedné straně síně se rozlila rudá záře. Skřeti začali prchat. Vytřeštila jsem oči a mrkla na kamarádku. Pohled mi opětovala. "A teď jsme teprve v loji." Nemýlila se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama