Ty po mně kamenem, já po tobě cihlou!!!

5kpt-VvS: Souboj

12. července 2008 v 9:01 | Leanne |  Vítejte ve Středozemi
Den D

Večer, zatímco nás Boromir pomlouval a vůbec furt mlel něco o tom, že se zejtra vypaříme, abychom se nemusely "ztrapňovat", jsme si s Lucian sedly a sestavily něco jako plán dne na zítřek:
1)6:30 budíček (bylo to kruté, já vím)
2)7:00-7:45 rozcvička
3)8:00 snídaně (a provokace)
4)9:00 souboj
5) Nejpozději v 9:30 fasování hraček
Na bod č.4 jsme se těšily obzvlášť. Pokud se někdo diví, proč je mezi bodem č.1 a bodem č.2 půlhodinová pauza, tak ať si laskavě změří, jak dlouho trvá JEMU se vyhrabat z postele. Mně osobně teda půl hodiny a Lucian na tom není o nic líp. Ráno jsme tedy vstaly a odklusaly asi půl kiláku od tábora. Nechtěly jsme vzbudit ty naše chůďátka. Následující rozcvička měla podobu mlácení do batohů a kopání do stromů (o toho jsme nakonec upustily, když ty stromy začaly padat). Po půl hodince jsme zase sebraly bágly a vydaly se zpátky k tábořišti.
Dorazily jsme právě včas. Pipin se začínal vrtět. Rychle jsme se doplížily k dekám, odhodily bágly a nasadily výraz typu když-mně-se-tak-NECHCE-vstávat...Skočil na to. Anebo byl naopak z naší přítomnosti tak šokovaný, že..."Vy jste tady?" Lucian tahle otázka nás dokonale vyvedla z míry. "A kde bychom podle tebe měly bejt? Na Marsu?" otázala se rozladěně. Aha, asi si včera nevšimla Boříka...au, jestli se to dozví, tak to bude bolet...jeho. Jen doufám, že ho moc nezmrzačí, vzhledem k tomu, že to bude můj soupeř. Od toho jsem tu já.Je tu sice možnost, že se to nedozví, ale hodně slabá, vzhledem k tomu, jaká je Pipin drbna... "No...Boromir včera říkal, že zdrhnete a-" Ale to už se Lucian zvedla a zamířila si to rovnou k Boromirovi. Ve tváři vražedný výraz...který nahradil ďábelský úsměv, jaký najdete jen u příslušníků rodiny D'eVil. Spatřila totiž džber s vodou, který tu stál od včerejška...
"Ááááá!" Táborem se rozlehl řev. Kdoby nezařval, když vás ze sna probere vědro sakra studené vody. Lucian se zlověstně zasmála. "To máš za ty pomluvy!" A se zbytkem vody se otočila směrem, kde ležel Legolas, v této chvíli již dokonale vzhůru. Zklamaně svěsila ramena. Chtěla si nejspíš zlepšit náladu na mokrého elfa po ránu, ale po té siréně se nemůže divit. Tak ten zbytek vychrstla na rozespalého Gandalfa, který ležel hned vedle "budíku". Stejně už na něj šplouchla trocha vody předtím, tak co.
Snídaně se konala hned po tom, co se dva členové výpravy převlíkli do suchého a další člen novou vodu přivlekl (Byla Lucian, kiš, kiš ). Samozřejmě jsme se držely plánu dne. Ty chudinky se opravdu nemohly najíst v klidu... "Vážně se tolik necpi, Legí, rána do břicha a celou mě ohodíš." poznamenala Lucian jakoby nic. Elfí princ na ni hodil znechucený pohled. Dneska už počastovala obvyklým dotazem, zda elfové serou kytky, a co se týče jídla, poznamenala, že jestli se takhle bude ládovat dál, skončí s bulímií. "Jo, Boromire, ty to radši taky nepřeháněj...nebo ztloustneš a tvůj boj bude začínat a končit joystickem u počítače... a do virtuální reality za tebou nepolezu." Upozornila jsem svého soupeře jemně. Nutno podotknouti, že ti dva si sotva kousli do chleba namazanýho něčí neidentifikovatelným, ale prevence je taky důležitá...
Já toho do sebe taky moc nevpravila...za což ale může Lucian, která mi odmítla pomoct otevřít portál, abych si mohla přivolat snídani. Ty jejich blafy totiž odmítám jíst...Nepochopím, jak to může Lucian žrát.
Blížila se devátá, na kterou byl naplánován souboj. Hobiti začali vyklízet plácek na okraji tábora, Legolas s Boromirem se mezitím dohadovali na typu zbraně, Gandalf s Aragornem k tomu dohazovali svý nápady a Gimli si to namířil k nám. "Doufám, že to tý blondýně natřeš" zazubil se na Lucian. "Buď bez obav." Odbila ho mávnutím.
"Děvčata"kývl na nás Gandalf. Ušklíbla jsem se na Lucian."Teď přijde ta nejzábavnější část."Kývla. Společně jsme se vydaly na plácek 5X5 metrů, kterej byl pro zápas vyhrazenej. Teda, nevím, jestli to bude stačit, občas kopu tak, že ti chudáci nepřátelé odlítávaj dva metry daleko..."Bude to boj na dýky" oznámil nám Aragorn. Legolas mi podal mou zbraň. Potěžkala jsem si ji v ruce. Pěkná, lehká, jako všechny elfské zbraně. Tuhle jsme měla v ruce poprvé, zajímalo by mě, kde ji Legolas schovával...Chvilku jsem si s ní házela, abych si na ni zvykla. Ok, můžeme začít.
Boromir zaútočil. Mířil mi na nohu, posera jeden. Půlotočkou jsem se vyhla a ještě ho nakopla, tak, že skončil držkou v blátě. Dal mi tak čas se mrknout na Lucian. Sekali po sobě s Legolasem teda fest. Docela jsem jí záviděla. Ona má narozdíl ode mě důstojného soupeře.
Můj protivník se konečně uráčil zvednout a udělat další výpad. Tentokrát mi už mířil na hruď. Ránu jsem vykryla, pak dýku přetočila v dlani a rukojetí ho praštila do obličeje. Tvářil se překvapeně, tak jsem ho ještě sekla do napřažené paže, aby se z toho probral. "Auu!" Znělo to docela nasraně. "Sakra!" ozvalo se zpoza mně. Otočila jsem se. Lucian vykopla Legolasovi dýku. Ukázala jsem jí zdvižený palec. Ona ale zasyčela "Bacha" a prstem ukázala za mě. Udělala jsem čelem vzad a v poslední chvíli zachytila dopadající pěst. Takovej podrazák! "Zezadu, ty hajzle? No počkej!" zaječela jsem. A dala mu OPRAVDU HNUSNOU hlavičku. Křuplo to. Hm, nos v prdeli. Dýku jsem zahodila, v při tomhle stylu boje akorát překážela. Následovala rána pěstí, po který odvrávoral tři kroky do zadu. Akorát mi tak poskytl místo pro závěrečnou karatistickou otočku. Buch! Dopadl na záda tři metry ode mne (už mimo plácek, hobiti se museli uhejbat, aby je nesejmul...já říkala, že pět metrů je málo místa...).
Mezitím za mými zády podrazila Lucian Legolasovi nohy a přiložila mu dýku ke krku. Vítěz byl jasný. Od zbytku Společenstva se ozval potlesk. Už mě to přestává bavit, pomyslela jsem si a vydala se k Boromirovi. Už jakžtakž pobral dech a snažil se vyškrábat na nohy. Bez výčitek jsem ho kopancem poslala zpátky na zem a botou se mu opřela o krk. "Vzdáváš se?", otázala jsem se nebezpečným hlasem. Koukl se na mou botu, pak na mně. Kývl. Sundala jsem nohu z jeho krku. Opět se ozval aplaus.
Přešla jsem k Lucian a Legolasovi. Upírka se na mě zakřenila. Oplatila jsem jí úšklebek a se zdviženým obočím se zadívala na elfa. "No jo, umíte bojovat", připustil. Náledoval výtězoslavný úsměv z obou stran. "V tom případě...půjčíš nám na chvíli ty dýky?" Zeptala jsem se a mrkla na zbraně. Na okamžik bylo ticho. A pak..."Dobře", souhlasil, "ale ať mi dneska už dá Lucian pokoj." Jmenovaná se ušklíbla. "Neboj, teď už se mám jak zabavit." Sebraly jsme zbraně a šli si hrát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stará známá XD stará známá XD | 17. července 2008 v 14:08 | Reagovat

zase perfektní XD Z tohohle budu mít Vánoce dalších 12 týdnů XD Už aby bylo pokraačko XD

2 Amy leeeee Amy leeeee | E-mail | Web | 4. srpna 2008 v 7:02 | Reagovat

Ježííííííš to je naprosto dokonalá povídka xDDD

3 Amy leeeee Amy leeeee | E-mail | Web | 9. srpna 2008 v 17:36 | Reagovat

Héééj rychle prosím pokráčkoooo.......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama